Toho, co mi leží na srdci, je požehnaně. Od klimatických změn přes figurky na politické scéně až po ukazatel baterie na notebooku, který se pohybuje kosmickou rychlostí směrem doleva, zrovna když práce běží jako po másle a zvednout se pro nabíječku by zničilo veškerý pisálkovský um. Jenže některé věci jsou prostě důležitější než ty ostatní. A ta důležitost je mnohdy dost subjektivní. Proč by jinak naši rodičové nechápali, co vlastně dnešní millenials chtějí, když hledají práci? Že chtějí vychovávat své děti bez výprasků a rozkazů? Protože je pro ně zkrátka a dobře důležité něco jiného než pro jejich grown-ups. A jak chceme vlastně prožít svůj život?
Jde také o to, jací millenials, respektive odkud jsou. A jestli jsou to ženy nebo muži, což v Čechách v pracovním rozletu nehraje tak velkou roli jako třeba v zahraničí (neřeším otázku mzdové emancipace). Protože umím italsky, rok jsem tam žila a mám s tou zemí poměrně silné vazby, čtu si italské noviny. A před nedávnem čtu, čtu, a helemese: „40 % italských žen mezi 25-29 nestudují, ani nepracují. A práci si nehledají,“ dodává týdeník jako kdyby se při tom dovětku červenal. Já bych se teda červenala už na začátku věty být tím týdeníkem, být tím manželem, a být i třeba rodičem, jehož děti nic nedělají. Nic neprodukují. Znamená to prostě a jednoduše, že od života nic nechtějí? No, to je možná až moc zjednodušené. Dřív se mi líbilo, když věci byly černé nebo bílé, (taky jsem nosila jedině černou nebo bílou, až mě na to někdo upozornil, jestli to náhodou nesouvisí s mým viděním světa), teď už to vidím trochu jinak.
Ono je to, jak jižané rádi říkají, kulturní záležitost. To dovedu pochopit, dělala to tak babička, mamka, tak já vesele jedu dál. A je v jistém smyslu i fajn, že vlastně… Co? Obstarávám domácnost. Děti. No tak to už chápu naprosto, (ač neumím představit to tak vést celý život, já jsem ale hyperaktivní), Jenže – oni mají děti ve 40, takže opravdu jen uvaří a uklidí? No jo, jenže oni mají i paní na uklízení! Tak jsme ještě ani nedojeli do cíle, abychom získali odpověď na otázku a už nemáme benzin. Zkrátka a dobře, tady už mi došla inspirace, abych přišla logicky na to, proč to tak vlastně je. A jednu věc musím podotknout – dívám se na to očima pražské emancipované ženy, která vyrostla v tom, že žena se prostě musí otáčet.
A tak se optikou dusivé emancipovanosti vlastně dívám na tu dotovanou pohodu. A probleskne mi hlavou špetka žárlivosti, proč to tak u nás není, až si uvědomím, že vlastně, když to tak mám, tak to odmítám. A dokonce i vím, kvůli čemu – kvůli své hrdosti a ambicím. A vím, že potřebuji dosahovat cílů a čelit novým výzvám, abych si sama sebe vážila. A že při škole pracuju od 15, protože mi to prostě vždycky přišlo normální. A mám chuť tvořit a měnit svět, dělat politickou osvětu, když přichází volby, propagovat zero waste, když vidím plastové kelímky v restauraci a také podpořit ostatní, když si nevěří, že by mohli něco dokázat. Třeba je to ten případ italských žen. Jsou to vlastně úplně jiné millenials než jsme my. Třeba právě proto, že nevěří, že by mohly něco dokázat. Tak si pojďme věřit a měnit svět k lepšímu; každý tou svou troškou do mlýna, dělejme to, co umíme nejlíp a buďme u toho šťastní.
Vaše
A.
